Zatímco na základní škole jsme byli rádi, že máme jízdní kola, s nástupem na školu střední se to změnilo. Děvčata už tu neletěla na nějaké obyčejné kluky, a kdo u nich chtěl zabodovat, ten musel umět hrát na kytaru, musel mít džíny a džínovou bundu a musel být motorizovaný. Což, jak vám jistě už došlo, znamenalo potřebu mít malý motocykl. Protože na nic jiného se v tomto věku ještě řidičský průkaz dostat nedal.
A tak jsme všichni kluci pochopitelně snili o tom, jaké by to bylo, kdybychom mohli jezdit na nějakém tom motocyklu a vozit na něm nejkrásnější spolužačky, které by byly rázem povolnější.
Ale ne všem bylo přáno. A zatímco byl synek z pohostinské rodiny hrdým majitelem motorky značky Simson a tím pádem i tím nejobletovanějším z nás, mohli jsme si my ostatní nechat o jeho postavení leda tak zdát. A marně mu konkuroval i další šťastný z našich řad, prohánějící se alespoň na Pionýru. Což bylo něco, co sice vzdáleně motorku připomínalo, ale přece jenom to víc rachotilo a smrdělo, než jelo.
My ostatní jsme si museli nechat zajít chuť. Buď naši rodiče neměli známosti, aby nám něco podobného nové nebo aspoň v dobrém stavu sehnali, nebo to měli za zbytečný výdaj, protože předpokládali, že nás to v osmnácti stejně omrzí a budeme chtít auto. Tak proč si nepočkat? A někteří se pochopitelně oháněli i přesvědčením, že bychom na motorkách jezdili jako blázni a možná se i zmrzačili nebo zabili. A je pravda, že jsme o zběsilé jízdě na takové motorce snili též.
A tak jsme často neměli ani motorku, ani holku. A do školy jsme tak dojížděli autobusem a záviděli těm, kteří si to sem přisvištěli na motorce, nebo aspoň na ‚kozím dechu‘. A až po letech jsme dali vlastně svým rodičům za pravdu. Když jsme se stali plnoletými a pochopili, že auta jsou nejen bezpečnější než motorky, ale také v nich na nás neprší.