Za co vděčíme instalatérům Kanalizace instalatéři, je otázka, kterou byste si měli pokládat častěji, abyste přehodnotili pohled na tuto profesi, pokud se domníváte, že není v zemi nad hasiče a zdravotníky. Instalatéři se v anketách oblíbenosti profesí neobjevují na vysokých příčkách, možná je to i tím, jakou pověst jim vybudovali někteří řemeslníci za socialismu, a jaké „reklamy“ se jim dostalo v některých filmech. Kupříkladu Vladimír Menšík si jako instalatér ve filmu „Hodíme se k sobě, miláčku“ vybudoval spíše posměch a pohrdání, zatímco hudební skladatel, u kterého měnil vodovodní baterii, se těšil velké úctě.
Především bychom neměli instalatéry udržovat v mysli při představách chlapů v laclových montérkách s hasákem u pasu a brašnou přes rameno, současná podoba této profese doznala jistých změn a především je již natolik náročná na psychiku i manuální zručnost, že se jí vyhýbá čím dál více učňů, kteří jdou raději studovat jiný obor.
Instalatéři si musí poradit s rozvody vody, s odpady a kanalizací, musí rozumět plynovým spotřebičům a musí si poradit s různými topnými systémy. Současný technický rozvoj zároveň přináší neustálé inovace, s nimiž se instalatér musí seznamovat a implementovat je do praxe, neboť je také může požadovat samotný zákazník.
Instalatérskou profesi nemůže vykonávat každý také z toho důvodu, že udržují operativní nonstop havarijní servis, a že musí být dostupní a hlavně schopní odvést profesionální výkon i v noci. Zároveň se potýkají s výskytem nesnesitelného zápach a s pohledem na tekoucí výkaly při čištění odpadů a kanalizací, což si zasluhuje přinejmenším obdiv. Každý není zkrátka schopen čistit zanesenou toaletu a odpady z kuchyní a koupelen, je to svým způsobem spíše řehole a poslání, než povolání, jaká vykonávají lidé zejména v kancelářích, v čistém a příjemném prostředí.